| FC Nantes Atlantique - FC Slovan Liberec |
03 - 05. 08. 2004
|
|
Semifinále Poháru INTERTOTO - odveta V úterý po 16hod. vyrážíme klimatizovaným tranzitem pro cca 16 lidí k Atlantiku ve Francii. Je nás 11 z toho 6 kousků z D.B.S.. Slovan, resp. jeho zástupce každého z nás podaroval klubovou šálou. Nejprve jsme přemýšleli jestli jsme je dostali na půjčení a po utkání je budeme muset vrátit nebo jestli nám jsou opravdu věnovány. Varianta věnování byla správná a tak si každý mohl spřádat plán jak šálu vymění a ušetří za nákup ve fanshopu v Nantes. První foto bylo pořízeno při dokumentování situace nastalé pozdním zastavením, prostě jak má někdo alergii na tranzity tak se s tím nedá nic dělat. Jinak cesta probíhala v poklidu, opět někteří popíjeli, poslední zastávku v Česku jsme využili k dokoupení zásob, poslední zastávku v Německu pro změnu k vykonání potřeb, neboť jak je známo francouzské "bulharské" toalety jsou děs. Ti co nevěřili, že se v EU, ve Francii, takovéto věci vyskytují hořce litovali při pohledu na díru v podlaze. Jako byly v Itálii atrakcí všudypřítomné jeřáby tak ve Francii jsou kruhové objezdy a chladírenské věže elektráren. Jinak se téměř celou cestu řešil problém kdy, kde a jak dostaneme lístky, celá sranda při telefonickém dohadování s vedením Slovanu stála kolem tříset korun. Konečně jsme se dostali ke stadionu, zaparkovali jsme tranzit a vyrazili do města. Někteří šli především hledat fanshop jiní si zas chtěli prohlédnout památky. A tak jsme si nejprve prohlédli katedrálu, zakoupili pohledy, poté úspěšně našli prodejnu suvenýrů. A pak začali dva schopní "horští vůdci" navigovat dle mapy kam se půjde dál. Navigace vypadala následujícím způsobem: stojíme na chodníku badatelé prozkoumávají mapu a po třech minutách vítězně oznámí: "přejdeme na druhou stranu". Činíme tak. Po zdolání "zebry" následuje opět zastavení a opět dlouhé bádání nad mapou, konečně jsme se dočkali, neboť rozhodným gestem je určen cíl přejít další "zebru". Opět jsme ji zdolali. A znovu následoval hloubavý pohled do mapy. V tu chvilku jsem přemýšlel, že i kdyby ta mapa byla v arabštině nebylo by možné na 20 metrech se do mapy třikrát koukat a nevědět kde jsem a kam chci jít. A tak jsme se rozhodli ve dvou opustit tuto výpravu a udělat si vlastní okruh, a tak jsme si prohlédli skoro vyschlé pravé rameno Loire, Holliday Inn, dost dlouho jsme očumovali starý stadion, který slouží mimo jiné i jako veřejné pisoáry, vlakové nádraží a TGV. Nakonec při cestě za dalším starobylým chrámem jsme totálně zmokli. Zhruba hodinovou chůzi v téměř tropickém lijáku, nám zpestřili místní svými výstupy z běžného života: manželská hádka v autě, skútr chrastící si to do křižovatky na červenou bez řidiče, starší pán na motorce bez SPZ, kterého honili a dohnali dva policajti... . Celkem jsme čučeli, když jsme viděli jaké mají sportovní vyžití k dispozici zaměstnanci firmy GEA v Nantes. Když jsme dorazili zpět k tranzitu už tam všichni seděli a čekali až někdo z vedení Slovanu konečně donese vstupenky. Nakonec jsme se dočkali, při rozdělování lístků došlo k menší komplikaci, ale francouzští pořadatelé měli pochopení pro špatně rozdělené lístky. V sektoru jsme pověsili vlajku D.B.S. Liberec, celkem se nás v sektoru sešlo 15 plus jedna francouzská novinářka, která pořád něco chtěla vědět. Samotné utkání začalo za dobrého supportu domácích fans. Jejich fandění nabralo na síle poté co se domácí tým v páté minutě ujal vedení. My se, sice v malém počtu, nevzdávali a snažili se podporovat naše hráče. Každý náš trochu hlasitější projev vyvolal ječení a pískání v přilehlém sektoru, který byl obsazen dorostem. Po dvaceti minutách Slovan vyrovnává na 1:1 a tak stačilo nedostat dva góly a postup byl v kapse. Pohodu nám sebrali domácí minutu před koncem poločasu. V druhé půlce se domácí snažili o vstřelení postupové branky mocně hnáni celým stadionem, občas domácí diváci nadávají celému Liberci do prasat. I přesto Slovan uhájil postupový výsledek a my se mohli oddat radování. Při odchodu ze stadionu proběhlo ještě měnění šál za dozoru policie. "Nejlepší" čenž: policista - dvoumetrový černoch - už nás nechtěl pustit mezi domácí a tak vzal jednu z našich šál a vypravil se mezi dav domácích a za pár okamžiků nesl nazpět jednu šálu domácích, ale zřejmě jednu z nejhorších co byla k mání, policajt se poté několikrát omluvil a bylo na něm vidět, že ho mrzí že sehnal co sehnal... . Cesta zpět probíhala velmi v poklidu, proběhlo několik zastávek na kouření, několik na vyprazdňování, jedna zastávka se trochu protáhla. To když hrdinný jedinec nevzdal pokus ulevit si a tak po několika minutách sklidil aplaus a my mohli vyrazit dál. S blížícími se hranicemi naší vlasti dozrávala myšlenka na pořádnej mix cola+rum, protože pivka pomalu došla a hlavně byla dost teplá. Až na jednu výjimku, kterou bylo pivko zmrzlé tak že po otevření vyběhl ven všechen alkohol a zbyl jen led, a tak jsme další pokusy o chlazení piv vzdali. Hned první čerpačka v Čechách poskytla toužebně očekávanou tekutinu. Poměr byl kvalitní a tak i zábava začínala nabývat na obrátkách. Při točení rodinného filmu bylo rozhodnuto, že se musí opět zastavit a koupit další náboj. Po příjezdu do Liberce, v odpoledních hodinách, jsme se vyfotili a pak jsme se ve dvou vypravili do hospy za těmi co nemohli vyrazit do Nantes s námi, ale statečně nás už od poledne vyčkávali. Jelikož bylo co slavit tak se děti poslaly taxíkem domů a šlo se ještě popít.  | |
|
Stejný výjezd, jiný autor... Po vynervovaném víkendu, kdy jsme se báli o náš výlet jsme se v úterý odpoledne konečně sešli na Tržním náměstí a v počtu jedenácti kusů (z toho 6 D.B.S.) jsme vyrazili směr západní Francie. Slovanu za vstřícnost samozřejmě děkujeme. Každý z nás dostal také jako pozornost klubovou šálu, kterou většina využila jako předmět pro change. Po únavné (pro někoho více) dvacetihodinové cestě jsme dorazili ke stade Beaujoire. To, že jsme ve Francii nám už před mnoha hodinami připomenuly všudypřítomné kruhové objezdy a nyní i přímo klasická francouzská zmatečnost a půlhodinová dohoda s pořadateli u parkoviště, kteří nebyli s to pochopit (ať už v anglickém či francouzském jazyce), že chceme jen zaparkovat a na samotný stadion se ještě nechystáme. Přesunuli jsme se k sektoru hostí a odchytili si mladého Francouze, který na nás zaraženě zíral, když jsme se na něm snažili vyzvědět, kde je zde oficiální FAN SHOP, toto sousloví však v zemi galského kohouta očividně nefrčí a tak jsme pochodili až se slovem "boutique". Byli jsme tedy odkázáni do centra města a navedeni na tramvajovou trať, kde jsme zakoupili skupinovou jízdenku pro deset osob za 9,90€, takže jsme skutečně ušetřili. Vystoupili jsme tedy v centru, prohlédli si katedrálu i hrad a pak jsme se již celí žhaví (někteří opět více než je zdrávo) snažili najít osudný "boutique", k čemuž nám dopomohlo městské informační centrum s velmi příjemnou a anglicky komunikující pracovnicí. FAN SHOP nás poněkud svou velikostí a rozsahem nabízeného sortimentu zklamal, takže jsme v něm ani moc času nestrávili a koupili jen drobnosti (nějakou tu šálu a odznáček). Pak jsme se drželi ve skupině ještě zhruba 10 minut, než se nejžíznivější vydali hledat nejbližší "občerstvení". Zbytek putoval o několik set metrů dál pro to, aby udělal totéž. První jsme si vybrali hospůdku, kde "točili" Amstel, příjemně jsme se usadili, ale po chvíli k nám přicupitala postarší servírka s tím, že má rozbitou pípu a že nám přinese pivo v lahvích, což někteří kategoricky odmítli a sunuli jsme se o několik metrů dál do baru, kde již vše proběhlo bez problémů. Zde jsme se také rozešli a programy byly individuální (od sháňky po kvalitním vínu, po návštěvu divadla). My (tedy dva z nás) jsme chvíli odpočívali v parku a na mapě jsme zjistili, že stade Marcel Saupin, který FC Nantes k mistrovským zápasům přestalo používat před dvaceti lety, leží v centru nedaleko od nás, a tak nebylo zbytí a podél kanálu jsme se k němu vydali. Stadion pro 27.000 diváků zvenčí zanedbaný (však co by za něj někteří účastníci české ligy dali) mě osobně ohromil, staré typy okýnek pro výdej vstupenek, klasická francouzská architektura 50. a 60. let, zarezlé plechové tabulky označující čísla sektorů, dokonce i ocelové dveře v každém vchodu, některé neprodyšně uzavřené (asi už na věky) a jiné otevřené pro náhled do interiéru stadionu. Z funkčnosti stadion, ale usvědčila udržovaná hrací plocha, brány se sítí a dokonce nástěnka v jednom z vchodů s celkem aktuálními informacemi. Čas se povážlivě naklonil, a tak jsme šli zpět na tramvaj mířící na Beaujoire (někde v okolí by mělo být i muzeum Julese Verna, to jsme ovšem nenašli). Zamířili jsme k minibusu, najedli jsme se a počkali, než se k nám dostanou vstupenky, po celou dobu jsme byli atrakcí trousících se fanoušků "Canaris", kteří si div oči nevykoukali a hlavu neukroutili, aby zjistili, kdo nakonec vystoupí. Bavili jsme se tím něco málo přes půl hodiny. Pak jsme vstupenky konečně obdrželi a přesunuli se do sektoru. Z letecky přepravených fanoušků se k nám přesunuli 4. Pořadatelé neustále po jedné z dam něco požadovali, ale nebyli jsme schopni rozluštit co, až nám nakonec došlo že spojení slov květiny a kapitán by mohlo znamenat, že by měla předat květiny jednomu z kapitánů a k našemu údivu tomu také tak bylo. Mezitím jsme v sektoru také zaregistrovali slečnu francouzského vzezření, ze které vypadlo, že je novinářka a že by si o poločase ráda popovídala o našich dojmech z utkání. Utkání začalo obdobně jako v Kerkrade, v 5. minutě jsme inkasovali a mnozí z nás se strachovali, že naše nervování nebude mít konce a máme tu repete z ani ne 14 dnů starého zápasu v Holandsku. Naše obavy rozptýlil Hološko již ve 20. minutě a úleva v tu chvíli byla skutečně nezměrná. Ani ne po čtvrt hodince ovšem Filip po jednom ze zákroků nepříjemně dopadl a přetrhal si křížové vazy v koleni.. Aby toho nebylo málo vrátil domácím naději gólem do šatny Yapi. O přestávce jsme toho slečně novinářce napovídali tolik, že by mohla vydat knihu a hlava jí šla skutečně kolem. Poté už měla problém i rozeznat 14 od 40-ti metrů... V druhé půli jsme si vybrali opět poněkud štěstíčka, které nám v domácím utkání haprovalo a šance domácích jsme celkem přežívali, závěrečný hvizd nás ponořil do postupové euforie a děkovačku s hráči jsme si tentokrát náležitě vychutnali. V sektoru jsme si poté ještě chvíli pobyli a s pohodovými policisty jsme si i popovídali. Pak už nás čekala jen předlouhá cesta domů, ale s postupem! Usnuli jsme celkem brzo, dopolední cestu jsme si pak okořenili pořádáním závodů "spermií" (dešťových kapek) po oknech tranzitu a samozřejmě jako u každé správné Grand Prix nechyběla řádná fotodokumentace. Poté z "rodinné" hádky postupně vznikla pře celého osazenstva minibusu a zabavila nás po několik hodin. Nakonec se jeden velmi schopný jedinec ujal režisérské taktovky, určil si i spolupracující klapku a na okruhu matičky stověžaté se začal točit šlágr české kinematografie "Usmiřování", bohužel oba (no postupně snad všichni čtyři) aktéři byli herecky nemožní a režisér svůj nadějný projekt musel vzdát. Později jsme se ovšem dozvěděli, že využije svého umění a film sestříhá, takže se máme na co těšit! Pod Ještěd jsme dorazili kolem sedmé večerní, rozloučili jsme se skupinovým fotem i s řidiči a nezbylo nic než říct: "Sejdeme se na Schalke!" T. |
|