D. B. S. Liberec

Poslední utkání kvalifikace o ME 2004

Rakousko - Česko

Wien
10.10.-12.10.2003

V pátek téměř 24 hodin před výkopem utkání vyrážíme z Liberce do Turnova, zde v nádražní hospě popíjíme vodečky, rumíky a pivečka. Odskakujeme si nakoupit zásoby do Delvity a pak jdeme konečně koupit jízdenky. Z původní ceny necelých tisíc Kč, na nás ženská v kase vybalila cenu přes 1700Kč. Asi hodinu jsme se s ní bavili a vysvětlovali a tak nakonec jsme to vymysleli tak že nás to stálo 1150Kč. Když připočteme že nás ošulilo i ČMFS, lístky za 15 Euro nás vyšly taky draze. Cesta z Turnova do Prahy začíná nepohodnutím se s rozhodčím vlaku. Pořád se mu nelíbí že chce někdo spát nahoře v mřížích. Občas se rozleje nějaké to pivko, ještě že máme dost novin a můžeme to jakžtakž setřít. Cestujících z vagónu pomalu ubývá, nakonec s námi jede asi deset nádražáků a několik cikánů, kteří také dost brzo vystupují. V Praze přestupujeme, to už si nás odchytává PČR. Trochu nechápou když někteří tvrdí že nejedou na fotbal ale do Maďarska pro 400miliónů. Dokazování síly PČR probíhá i ve vlaku, vyvrcholilo větou: teď jsme ještě kamarádi, ale až to budu říkat podruhé tak něco uvidíte. Podruhé naštěstí, či bohužel, nebylo protože se už neukázali. V kuřáckém kupé je nám fajn. V Břeclavi vyrážíme hledat otevřenou hospu. Podařilo se, okolo sice slídí banda indiánů i s Kolami, ale v herně je fajn. Každej do sebe lije to co mu zrovna chutná, před pátou vyrážíme zpět na vlak. Dokonce jsme našli náš spoj, jenže nás zde odchytla Vendulka a chtěla pasy, a tak nás zdržuje před vlakem, ten odjíždí a tak se přesouváme k dalšímu spoji. Zde nás už kontrolovat nechce? Že prý to stačí až ve vlaku. No není to kráva? Takovej krásnej dvoupatrovej vláček nám nechá odjet. Ve vlaku probíhá razítkování jak od našich tak od rakouských celníků. Kolem sedmé jsme ve Vídni. Chvíli trvalo než jsme se dohodli jestli jezdit metrem načerno nebo ne, nakonec jsme zjistili že za 3E můžeme jezdit celý den a tak jsme si koupili hromadnou jízdenku, to nás ale zavazovalo k tomu nikde nikoho nenechat. Naše první kroky vedly do Prátru, který byl ale ještě zavřen, přesto se zde objevila atrakce v podání mladých sparťanů, kteří měli potřebu něco řešit. Chvíli poté je doplnili ještě starý a to najednou byli všichni mistři světa... . Vydáváme se pěšky do centra, teda takový byl původní záměr, asi po 4 hodinách obcházení a kroužení jsme opět tam kde jsme již byli, někteří to nesou těžce. Cestou jsme se svezli nákupním vozíkem... . Další pokus o dobití centra je realizován busem, skoro jsme nebyli ani překvapeni, když jsme se po půl hoďce ocitli na tom samém místě kde jsme nastoupili. Nakonec jsme se podle rad místních dokopali tak kam jsme chtěli. Mezitím jsme ještě v parku potkali nějaké mladé holky, které chtěly jakýsi příspěvek, a tak jsme jim nabídli pivko a vodku, někteří nabízeli i jiné služby, ale pedofilní choutky si nechali zajít. Po centru jsme se museli pořád vyhýbat koňským spřežením. Nakonec jsme zalezli do hospody, dali si místní pivo a týpek, který měl na cestu snad půlku ledničky, ještě oběd. Komunikace s krásnou servírkou celkem nevázla (zřejmě nějaká Chorvatka) a snad se i dobře bavila, protože po nás nechtěla ani zaplatit rozbitý půllitr. Vydáváme se ke stadionu, zde čekáme na druhou skupinu, která razila tranzitem, ani nevím co jsme od nich potřebovali, ale radost z toho že konečně dorazili byla velká.

Řadíme se do dlouhých front u vchodů, kontroly ale nejsou tak přísné jak to zpočátku vypadalo. Zabíráme si svá místa, na ploše hraje dechovka naše národní písně. Téměř celý půlkruh za brankou se postupně zaplňuje českými fanoušky. Všude je spousta českých vlajek. Kousek pod námi na plot napichují nápis s polystyrénových písmen TEMELIN MIT UNS. Chvilku nato přiběhne pořadatel a policista a nápis strhávají. Nealko téměř za 4 eura je hrozné. Po hymnách pokračuje fantastický support českých fans, domácí Rakušani jen mlčky sedí. Hned na začátku utkání zase začali prudit sváteční diváci, sedněte si atd., naštěstí bylo místo o kus níž a tak jsme se jen přesunuli. Po půl hodině exploduje 12 tisíc čechů radostí, vedeme. Je odpáleno několik ohňů. Kromě jiného všichni předvedli nádherné skákání na Kdo neskáče není Čech. Stále za skvělého povzbuzování končí první poločas. Po přestávce se rozjíždějí vlny, které končí u rakouské části publika, proto je svorně vypískáváme. Pokusy o vlny se dějí i po vyrovnání na 1:1. Konečně se chytli i domácí a tak vlna objela celý stadion. Je vystaven 50 metrový transparent ÖSTERREICHISCHE FUSSBALL NEIN, TEMELIN JA s jedním ohněm. Po chvilce zmizel v davu a tak policisté, kteří jej chtěli zabavit měli smůlu. Půl hodiny před koncem hrajeme proti deseti. Je to aspoň malá satisfakce za brutální zákroky rakouských fotbalistů. Celá rakouská část hlediště mocně píská při každém našem doteku s míčem. Zhruba 18 tisíc rakouských fanoušků začalo fandit necelou čtvrthodinku před koncem, a to poté co se ujali vedení. Moc dlouho jim to ale nevydrželo minutku potom totiž vyrovnáváme. Závěr utkání se nese v dobývání rakouské branky a fanatického povzbuzování: češi,..., my chceme gól, ... . Výsledkem byl vítězný gól v 92.minutě. Neskutečnej rachot a jásot propukl v našich řadách. Následuje děkovačka.

Cesta domů začíná slibně, hodinu se hledáme kolem stadionu, protože si každej myslel, že je sraz jinde. V metru nás svině rakouská nevedla na opačný směr. Konečně jsme se trefili na vlakáč a našli i nástupiště. Zabíráme snad poslední volné kupéčko (polská vl. souprava je celkem zvěř, ale mají tu koberečky a nezaklapávající se popelníky). Ještě na nádru nakupujeme za poslední drobné Eura cigára. Vlak je plně narvanej a tak jsme rádi že máme kupé. Popíjíme vodečku a zkoušíme úložný prostory. Na řadu přišla i kontrola multipasů, Rakušani celkem nechápali, ale nesli to statečně. Z Břeclavi odjíždíme do Pardubek. Záměr trochu se prospat nám kurvy nádražácký a celé ČD zkazili. Nejprve nás vyženou ze zadních vagónů, že je odpojují. Po několika zastávkách nás zase vyhazují z prvních vagónů, že ty pojedou jinam. V Pardubkách zalejzáme do nonstopu a rozvažujeme zda svojí návštěvou poctít Velkou pardubickou. Nakonec to vzdáváme, i když neradi. Z Pardubek razíme do Turnova, konečně si myslíme že usneme, ale zase vymysleli odpojení vagónu a opět toho našeho. Dlužno dodat, že každý vagón jsme pokřtili. Po posledním přestupu pře Turnovem se měnila průvodčí a chtěla vidět lístky. Tak ji odkazujem na toho kdo spí, radíme jí ať do něj klidně kopne, a tak to zkouší. Na třetí pokus dotyčný pootevřel na půl vteřiny oči, na další dva pokusy reagoval otevřením a zavřením očí a pak už opět jen spal. Průvodčí to vzdala. Z Turnova už cesta do Liberce proběhla v pohodě, před desátou jsme dorazili, akorát jsme začínali dostávat blbej nápad, že to otočíme a vyrazíme na tu Pardubickou, protože už jsme se trochu prospali.